Sváteční řidička?
Dneska bych se s váma chtěla podělit o svoji cestu k řízení, protože je to jedno témat, které si v sobě dlouhodobě řeším a taky proto, že vím naprosto jistě, že nejsem jediná, kdo to tak nějak podobně má. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se dost těšila, až si udělám řidičák. Ani nevím proč, my jsme dlouho auto neměli, a vždycky jsem stejně jezdila radši vlakem. Asi mi to prostě přišlo jako něco strašně dospělého. Každopádně jsem se tedy do autoškoly přihlásila hned v osmnácti. Zpětně asi můžu říct, že jsem neměla toho nejlepšího instruktora. Základy mě naučil, to určitě, ani to nebyl odstrašující příklad instruktora, který na vás bude jen řvát, to vůbec. Ale hodně věcí při těch jízdách dělal za mě, čímž mi spíš prokázal, jak se říká, medvědí službu. Každopádně po prvním neúspěchu, kdy jsem jízdy u závěrečné zkoušky nezvládla, jsem to oplakala, na podruhé se to už podařilo, a za pár týdnů jsem si přišla pro svůj řidičský průkaz. Po autoškole jsem začala občas řídit s mým otčímem, což