BÝT "JENOM" MÁMA

Když se mi narodila dcera, vznášela jsem se na obláčku. Bylo to jakoby k tomuhle momentu směřoval celý můj život. Cítila jsem, že být mámou, je moje životní poslání, že k tomuhle jsem asi byla předurčena. Vlastně už měsíce před tím, než jsem vůbec otěhotněla, jsem v podstatě po ničem jiném netoužila. Teď jsem ta máma. Dám své holčičce všechno. Ano, za tou poslední větou si stále stojím, ale mnohé se postupně za ty dva roky změnilo.

Na začátku jsem to vnímala tak, že nic víc k životu nepotřebuju. Občas si zajít zaplavat nebo výjimečně sama ven s kámoškou, a jinak doma s dítětem, vymýšlet jí zábavu, rozvíjet ji, věnovat se domácnosti. Hmmm, když to tak píšu, říkám si, že bylo jasný, že to asi nebude jen tak. Mateřství mě ohromně naplňuje. Hlavně, co je snad úplně nejvíc, mateřství mě rozvíjí. Každý den se učím a dozvídám nové věci sama o sobě. Dcera je moje zrcadlo, které mi pomáhá vidět spoustu věcí mnohem jasněji.

Ale není to snadný a poslední měsíce hodně cítím, že mi už nestačí být jenom máma. Chvíli moct vypadnout a pak se vrátit jako o to lepší máma. Jít s někým ven a pokecat si o něčem jiným než jenom o dětech. Týden po týdnu se zlepšovat v jógových pozicích a být na sebe hrdá za to, že se dostanu mnohem dál než před rokem. Mít možnost se realizovat, trochu pracovat, přepnout mozek jinam a na chvíli pryč z módu maminky, která neustále přemýšlí, co se bude vařit, jestli není potřeba koupit plínky, jestli jsem ven sbalila vše, co budem potřebovat, a dalších trilion otázek a povinností. 

Říkám si to vlastně už minimálně ty dva roky, ale mateřství a rodičovství je něco, na co se předem nedá nijak připravit. Můžete se ptát kamarádů, co už děti mají, číst chytré knihy, pohlídat někomu dítě, ale to, jaké to je doopravdy, zjistíte, až když máte to svoje vlastní dítě. 

Třeba poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak to máme my, ale i jak to mají jiní rodiče s péčí o svůj vztah. Přijde mi, že je mnoho takových, kteří si nenajdou ten čas jít spolu na rande (a já opravdu vím, že to není jen tak, i my máme velmi omezené možnosti hlídání), věnovat se aspoň jednou za čas jen sami sobě, prostě pěstovat ten svůj vztah. Všechno jde směrem k dětem. Nesoudím, neříkám, že to je nutně špatně, ale přijde mi to smutný. Ano, děti jsou pro nás to nejdůležitější. Když jsou malý, je to z většiny o nich, ale přece ten důvod, proč jsme si je pořídili, byla (v ideálním případě) velká láska s partnerem, tak je blbost na tohle pak najednou zapomenout a být tu jen, na 1000 % pro děti.

Další velká kapitola je péče o sebe, a jak na sebe my mámy často zapomínáme, ale k tomu se asi vrátím jindy :)