ZASNOUBENÁ.

Nazvala jsem článek právě takhle, protože to je moje největší novinka za poslední dobu, a protože, ač už je to více než měsíc, co mě ten můj milý požádal o ruku, teprve teď se to stává reálné. Postupně. A protože už jsem na blog zase nepsala až směšně dlouho, tak není nic lepšího, o čem bych mohla vydat nový článek, než právě o našem nedávném zasnoubení :)

---

Abych to tak trochu uvedla, já a L. jsme takový ten pár, který mluví fakt snad o všem. Takže logicky často přicházela řeč i na zasnoubení a svatbu a vlastně i docela často. Dalo by se říct, že to bylo jen otázkou času, což možná souvisí s tím, proč většina členů našich rodin, ani většina našich kamarádů, nebyli nějak extra překvapení, když jsme jim to pak oznamovali. Ale zpátky k nám.

Věděla jsem, že se jednou budeme chtít vzít a tak dále, ale neustále jsme o tom mluvili tak nějak do budoucna. Oběma nám zbývá poslední půl rok vysoké a já čekala, že to zasnoubení a všechno kolem přijde tak nějak potom. Ne proto, že bych to tak nutně chtěla, jen jsem to prostě tak nějak čekala. Takže když jsme se 28. září vydávali na výlet, nikdy by mě nenapadlo, že s sebou veze prsten.

A když mě pak mezi kapkami deště u konce naší túry, požádal o ruku a vytáhl prstýnek, zůstala jsem stát v šoku a koukat a pár dlouhých vteřin, možná i minut, jsem nebyla schopná promluvit. Nakonec jsem samozřejmě řekla "ano" a ještě dobrou chvíli mi trvalo to zpracovat. Dokonce jsem ani neměla chuť k jídlu, což je zrovna u mě situace naprosto výjimečná :D

Bylo to kouzelný a bylo to naše. Miluju L. za ten prstýnek, který vybíral podle toho, že miluju zelenou, a taky, aby nebyl až moc velký jak často ty tradiční zásnubní bývají, ale o něco praktičtější, protože jsem mu říkala, že ho budu chtít nosit pořád. A taky nosím, a když už ho někde zapomenu, jsem jako bez ruky.

Je to pořád tak zvláštní představa, že se příští rok budeme brát. Že budeme manželé. A je to celý tak hrozně krásný :)