Zítra se vdávám.

Zítra se vdávám. Snažím se nebýt ve stresu, protože vím, že nezáleží na tom, aby to bylo všechno perfektní, a protože si to chci ze všeho nejvíc hlavně užít. Se svou milovanou rodinou, s kamarády, prostě s těma našima nejbližšíma. A hlavně s mým nastávajícím. Týden před svatbou byl tak trochu jak na horské dráze. Klid a radost střídaly záchvaty stresu, když toho na mě najednou bylo moc, anebo když přišla nějaká špatná zpráva. A že jich pár bylo. Když jsme si o víkendu dopisovali naše svatební sliby a já si uvědomila, že už za tak málo dní budeme manželé, začala jsem prostě najednou brečet štěstím. Ty sliby jsou milý, některý vtipný, jiný vážnější, a hlavně strašně moc naše.

V každým vztahu jsou asi dny, kdy si nejste úplně na 100 % jistí, jestli to je to ono na celý život. Nebo možná se pletu, ale myslím si, že nikdo se necítí úplně se vším spokojený úplně pořád. Občas se hádáme, jsme na sebe protivní, někdy i hnusní. Ale pod tím vším se ze všeho nejvíc milujeme. Je to zvláštní ten pocit. Jak moc vím, že jsme si prostě my dva souzeni. Jak moc se k sobě hodíme. Jak moc hluboko to cítím, že právě my dva máme být spolu. Dřív jsem nevěřila na osud, dneska si nejsem jistá. Přece to nemůže být jenom náhoda, nebo jo? Byla to náhoda, že jsme se tenkrát potkali? Někdy mi to zní strašně náhodně, jako něco, co se vůbec stát nemuselo. Nemusel tam zrovna být, nemusela jsem tam ten den zrovna jít. Ale stalo se to a ovlivnilo to úplně všechno. Osud nebo náhoda? Pokud osud, děkuju ti, osude. A pokud náhoda, tak to byla jedna opravdu krásná náhoda :)