První rande a psaní

Někde jsem četla doporučení "Pište tak, jako byste byli na svém prvním rande." Jak to ale udělat? První rande jsou zvláštně úžasná. Úžasně zvláštní. Jako první přijde na řadu očekávání. Ten pocit, kdy nevíte, co čekat. Malinko strach. Třesoucí se zpocené ruce. Když napíšete něco upřímného, skutečného, něco, co jste ještě nikdy neřekli nahlas. Podíváte se na to a nevíte, co dál. Celé je to nové a děsivé. Ale vzrušující. Tak neskutečně vzrušující.

Pak přijde rozebírání. Je fanoušek Harryho Pottera? Viděla Hvězdné války? Chci říct - ne, že by tohle byly ty nejdůležitější otázky na první schůzce. No, až na tu první - ta je samozřejmě životně důležitá. Podíváš se na něj, když si myslíš, že se nedívá a zkoumáš pihy na jeho tváři. Přemýšlíš, jestli vždycky měl tak dlouhé vlasy. Možná začneš i uvažovat, jaké by to bylo hladit ho po tváři. A v tu stejnou chvíli přemýšlíš nad mnohem závažnějšími věcmi. Je tenhle kluk schopen to se mnou zvládnout? Stojí za to? Stojím za to já? Je tohle celé vůbec dobrý nápad? A co bude dál? Je tolik otázek, některé děsivější než jiné. Ve psaní je to stejné. Ano, samozřejmě, je. Co jsem to právě napsala?! Dává to aspoň trošku smysl, nebo ne? Kdo to bude číst? A co si o tom pomyslí? Co když se to nikomu nebude líbit? A co když jim dojde, že vlastně mluví o té jedné věci, která se mi stala a kterou nechci, aby kdo kdy věděl. Ano, je to celé riskantní.

Myslím tím, že jít na první rande, pokoušet štěstí tím, že se snažíte poznat někoho úplně nového, otevřít se mu, je to riskantní. A když píšete, je to stejné. Nemáte tušení, jestli se to lidem bude líbit a není žádný jiný způsob, jak to zjistit, dokud to nenapíšete. Můžete být zklamaní, můžete být potěšení, šťastní. Můžete s touhle osobou strávit zbytek života a nebo ho už nikdy neuvidíte.

Asi to má pointu. A ta pointa zní - nebojte se. Život je celý velké obrovské riziko. A nemůžete ho strávit tím, že se budete bát.