MOJE POCITY PŘED ERASMEM.

Těším se. Budu si dělat výlety na pláž, na nejbližší místo k moři se jede necelé dvě hodiny :) Budu jezdit po Antverpách na kole, jíst čokoládu a posedávat v kavárnách (pokud si to budu moct dovolit). Budu mít pár dost zajímavých předmětů a seznámím se s lidma. A bude se mi hrozně hrozně stýskat. Nejsem schopná nad tím přemýšlet déle než chvíli, aniž bych začala cítit úzkost. Mám prostě strach. (Leden 2019)

Když si tyhle věty čtu, mám z toho malinko husí kůži. Jako taková zpráva z minulosti. Jsem na sebe tak pyšná, že jsem to dokázala a že jsem si ten svůj Erasmus udělala takovej, jakej jsem si přála. Jezdila jsem po Antverpách na kole, seznámila se s lidma, byla několikrát u moře :) Vím, že jsem si tenkrát tahle slova psala hlavně proto, abych sama sebe uklidnila a povzbudila. Hodně jsem se bála. A teď mi to přijde jako něco, co bylo před sto lety.

Když jsem přijela do Antverp a říkala si, jak to celé zvládnu a že pět měsíců je hrozně dlouhá doba a bude to nekonečný a o pět měsíců později, který utekly jako voda, jsem se sama sobě za tyhle myšlenky musela smát. Tak trochu paradoxně mi to snad ještě těžší přijde teď ty měsíce, když jsem se vrátila domů. Protože když jsem byla tam a stýskalo se mi po domově, věděla jsem, že se za pár měsíců vrátím, ale při stýskání po mým Erasmu v Antverpách si to samé říct nemůžu, protože takový už to nikdy nebude. Ale možná právě to je na tom tak kouzelný.