Myšlenky jednoho letního dopoledne.

Původně jsem chtěla napsat další článek o knize (a ten možná za pár dní taky napíšu, dočetla jsem totiž To prší moře a mám o té knize co říct), ale pak jsem se dívala na posledních několik měsíců a všimla si, že všechny moje články (a že jich moc nebylo) byly o knihách a že je možná na čase napsat zase nějaký ten update.

Já toho o svém životě poslední dobou moc nepíšu, protože mi to přijde až moc osobní. Možná hloupost, když je tohle můj osobní blog. Ale jsou věci, o kterých ani sem prostě psát nechci, a ty tvoří asi největší část mého života momentálně. A tak jsem ty články o svém životě tak nějak psát přestala, ale zároveň s tím jsem skoro přestala psát úplně, což je vidět i v četnosti článků tady na blogu - moc jich za poslední dobu nebylo. 

Za pár týdnů - snad už doslova za pár, slovy dva - se budeme stěhovat. Jen o pár čtvrtí dál v mém milovaném Brně, ale i tak to bude změna. A tak, když jsem byla na jedné ze svých procházek čtvrtí, kde teď poslední dva roky bydlíme, jsem si říkala, že mi to tu bude chybět. Nebudou mi chybět sousedi neustále vykuřující a smrdící na balkóně, nebude mi chybět až moc často se rozbíjející výtah (na novém bytě není žádný :D), nebude mi chybět skutečnost, že se v našem domě nic neřeší, ani to, že tu někdo několikrát vykradl sklepy - i když to neřešení věcí mi možná v nějakém ohledu trochu chybět bude.

Bude mi chybět krásná příroda, kterou v okolí našeho současného bytu máme. Okolo nového bytu je té přírody taky dost, ale zase jiné, spíš je to o tom, jak moc jsem na ty svoje procházky tady zvyklá. Bude mi chybět úžasný balkon a výhled z něj. Bude mi chybět ta anonymita velkého sídliště. Bude mi chybět možnost dojít pěšky do Lidlu :D 

 

Došlo mi, že se opravdu hodně upínám na místa. Když si to někde oblíbím, nikdy na to místo nezapomenu. Miluju vesnici, kde jsem vyrostla. Miluju i tu druhou, kde jsem žila dalších několik let, i když tenkrát jsem ji skoro nesnášela. Ráda se podívám zpátky za rodinou do toho města, kam jsme se přestěhovali, když mi bylo 15, i když právě tam jsem si to nikdy tak úplně nezamilovala. Mám tam s tím spojenou spoustu vzpomínek, nikdy nepromarním příležitost dát si místní pivo, ale nikdy jsem si to tam až tak nezamilovala, vždycky jsem chtěla víc, větší město, víc možností.

Moje velká láska je Brno. Brno je moje město. Plné kaváren, výhledů a těch zmiňovaných možností. Přátel, které jsem dřív neměla. Vzpomínek. A budoucnosti. I když teď poslední dobou čím dál víc myslím na to, že si jednou třeba postavíme domeček mimo Brno, vím, že minimálně desítku let chci ještě prožít tady. A ani pak nechci daleko. Tak, aby to moje milované Brno bylo pořád na dosah :)