Jak bych moc chtěla zase začít psát.

Myslím, že tohle je moje oficiálně nejdelší pauza od blogu od... možná od té doby, co jsem blogovat začala. Je to tak dlouho, že můj popisek na blogu hlásal, že mi je 27 a mně už za pár týdnů bude 30. Před pár dny jsem se probudila nad ránem a nemohla znovu usnout a napadlo mě téma na článek, který bych ráda napsala. A za pár dní mě napadly ještě další dva. No, mám je všechny tři rozepsané, ale dneska bych chtlěa napsat jen tak, o sobě a jak se mám. Tyhle články jsem dřív nazývala kecací, tak jeden takový kecací právě čtete.

Od doby, co jsem psala naposledy, se toho v mém životě odehrálo víc než dost. Tou hlavní věcí bylo samozřejmě to, že se mi narodila dcera. Už má přes rok a půl, a čas najednou utíká rychleji než kdy dřív. Být mámou je hodně intenzivní, asi víc než jsem si kdy uměla představit. Netušila jsem, že být mámou pro mě bude znamenat učit se tolik nových věcí nejen o tom drobečkovi, ale - a možná hlavně - sama o sobě. Myslím, že bych o tom, co mi mateřství přineslo a přináší, a vůbec o čemkoliv týkajícím se tohohle tématu, dokázala napsat článků a článků, a velmi pravděpodobně, nějaké i napíšu. Ale prozatím pojďme dál.

Hodně teď pracuju na sobě. Snažím se myslet na to, jak důležité je a mělo by být zdraví, jak to fyzické, tak snad ještě více to duševní. Je to všechno cesta, dlouhá a klikatá, ale pracuju na tom a to je pro mě to hlavní.

Mateřství mě hodně naplňuje. Jak jsem si vždycky přála být maminkou, nezklamalo mě to. Nevím, jestli to nebude znít nějak hloupě, ale je to něco, co mi opravdu jde. Pečovat a vymýšlet jí zábavu, podnikat různé věci, potkávat se s jinýma maminkama a dětma, kreslit si spolu, být u jejích pokroků, rozplývat se nad každým novým slovem, který se naučí, ukazovat jí nové věci. Ale to už jsem zase jinde. Zároveň totiž cítím už dost i to, že chci dělat i něco jiného. Pro sebe. Protože ono to mateřství někdy umí být i dost monotónní a je potřeba si od toho občas odpočinout. Ale vlastně stále hledám, čemu bych ten svůj čas, kterého teda je fakt málo, chtěla věnovat. Ty poslední dny jsem třeba měla snad až nutkavou potřebu psát. Dřív jsem tolik psala. A chtěla bych zase. Ono to psaní je někdy ta nejlepší terapie. 

Pro dnešek zatím vše. Snad zase brzo :) Krásné Vánoce!