Sváteční řidička?

Dneska bych se s váma chtěla podělit o svoji cestu k řízení, protože je to jedno témat, které si v sobě dlouhodobě řeším a taky proto, že vím naprosto jistě, že nejsem jediná, kdo to tak nějak podobně má.

Když jsem byla v pubertě, tak jsem se dost těšila, až si udělám řidičák. Ani nevím proč, my jsme dlouho auto neměli, a vždycky jsem stejně jezdila radši vlakem. Asi mi to prostě přišlo jako něco strašně dospělého. Každopádně jsem se tedy do autoškoly přihlásila hned v osmnácti. Zpětně asi můžu říct, že jsem neměla toho nejlepšího instruktora. Základy mě naučil, to určitě, ani to nebyl odstrašující příklad instruktora, který na vás bude jen řvát, to vůbec. Ale hodně věcí při těch jízdách dělal za mě, čímž mi spíš prokázal, jak se říká, medvědí službu. Každopádně po prvním neúspěchu, kdy jsem jízdy u závěrečné zkoušky nezvládla, jsem to oplakala, na podruhé se to už podařilo, a za pár týdnů jsem si přišla pro svůj řidičský průkaz.

Po autoškole jsem začala občas řídit s mým otčímem, což v té době byla jediná příležitost, kterou jsem k řízení měla, ale jeho přístup mi spíš uškodil než pomohl. Moc mi to nešlo, a pak jsem najednou měla takový blok, že jsem řídit úplně přestala. Na dlouho. Tohle bylo v mých osmnácti, a já se k řízení znovu vrátila, když mi bylo 26. 

Psal se rok 2020, pořídili jsme si tehdy ještě s přítelem auto, a já si dala cíl, že začnu do svatby řídit. Měla jsem strach, ale moje odhodlání ho převyšovalo. Já, když si něco zamanu... :D Takže jsem si zaplatila několik kondičních jízd v jedné brněnské autoškole, což bych doporučila každému, kdo je v podobné situaci. Za velkou výhodu považuju, že jsem tam měla instruktorku ženu, protože mi přišlo, že mi to všechno vysvětlila stylem, který jsem lépe chápala. A tak jsem začala řídit. V Brně, v provozu, bylo to super. Do svatby jsem opravdu řídila :)

A tak jsem se postupně bála míň a míň, i když jsem se i tak často vymlouvala a hledala důvody, proč nemůžu řídit. Ale většinou to šlo. Vrcholem bylo, když jsme jeden rok byli na vodě a já dokázala úplně sama na neznámém místě někam dojet. Na to jsem byla fakt pyšná. 

Když se mi ale loni narodilo miminko, najednou to bylo jako bych se znova vrátila o velký kus zpátky. Když jsem měla řídit a vzadu kňourala nebo dokonce brečela dcera, nemohla jsem se soustředit. Což je zrovna při řízení dost velký problém, nemoct se soustředit... Dnes už vím, že to tak někdy je a že po porodu jsou ty emoce jako na kolotoči, a je to normální. Od porodu jsem tedy řídila naprosto minimálně, protože jsem se zase bála.

Mezitím se stala ještě jedna věc. Můj strejda měl autonehodu, kde mu šlo o život. Snad den jsme reálně nevěděli, jestli to přežije. Zvládl to, a teď už je v podstatě v pořádku. Ale mě to tak nějak dodalo další důvod ke strachu. Vždyť jsou ty silnice vlastně strašně nebezpečné. Lidi jezdí jak blázni, kdykoliv se může něco stát.

Došla jsem k tomu, že jsem si řekla - vždyť já přece nemusím řídit, nepotřebuju řídit, řídí manžel a sama s malou se kamkoliv dokážu dostat hromadnou dopravou. Tuhle myšlenku jsem měla v hlavě pár měsíců, dokud jsem téma řízení neotevřela na psychoterapii a uvědomila si, že ze mě mluví vlastně jen můj strach. Čím víc se tomu vyhýbám, čím dýl neřídím, tím větší je ten strach. A já si sice říkala, že to nepotřebuju, ale vlastně chci mít tu možnost si někam s dcerou sama zajet autem. Nemuset se spoléhat jen na MHD. Když se někam MHD jede hodinu a autem 20 minut, bylo by to přece o tolik jednodušší. A tak jsem si řekla, že začnu znova řídit, protože chci. Napoprvé jsem si vybrala cestu mimo dálnici na trase, kterou znám, a celé ráno, než jsme měli vyjet, jsem byla nervózní. A světe div se, ono to bylo úplně v pohodě. 

Ještě mám velkou část té cesty určitě před sebou, ale důležité je, že jsem na cestě, na které být chci :) Hodně sil a odvahy, pokud jste na tom podobně, ať už s řízením, nebo s čímkoliv jiným, čeho se bojíte.