O přecitlivělosti.

Pamatuju si, když se mi třeba v deseti letech rozbila nějaká panenka a mně to bylo hrozně líto. Byl to takový maličký moment, ale já si pamatuju ten pocit. Byl to totiž jeden z těch momentů, kdy jsem měla pocit, že bych takovou maličkost asi takhle silně prožívat neměla.

Vždycky jsem byla citlivá, přecitlivělá. Když se o někom řekne, že je "přecitlivělý", zní to negativně a jako něco, co je na obtíž. A sama jsem to tak většinu času vnímala a často to i teď tak vnímám. Ale jako u všeho, i na tohle se dá podívat z obou stran.

V životě hodně často slýcháme, že svět je pro silné povahy. Že je potřeba se obrnit, abychom se mohli prosadit. Budete se možná smát, že tu cituju Frozen, ale jak se zpívá v písničce Let it Go: "Conceal, don't feel, don't let them know." Přesně toto. Myslím si, že emoce, které jsou skrývané, schovávané, utlačované do kouta, si vždycky najdou cestu, jak se vrátit. A ne vždy je ten návrat úplně v pohodě. 

 

 

Já se v posledních měsících, možná už i letech, snažím pracovat na tom prožít si ty emoce, podívat se proč se cítím jak se cítím a pak prostě jít dál. Ale ne vždycky to jde. Někdy se to tak nějak hromadí ve mně, nechci nic říkat a pak vybuchnu. Nebo mám záchvat pláče. Nedávno, už nevím kde, jsem slyšela takovou větu, která mi uvízla v paměti, a to, že pokud člověk neumí ovládat svoje emoce, emoce ovládnou jeho.

Proto svým synum nebudu říkat "kluci nebrečí", budu se ze všech sil snažit emoce svých dětí nezlehčovat, jak to rodiče rádi dělají. "Vždyť se ti nic tak strašnýho nestalo, tak nebreč." Zatím děti nemám a zcela jistě nebudu jednou rodič úplně na sto procent taková, jaká si dnes představuju, ale tyhle věci jsou pro mě takový základ. To důležité.