7 STÁDIÍ MÉHO ERASMU.

Pokud se rozhodnete vyjet na Erasmus, celé to začíná většinou půl roku nebo i rok před odjezdem podle toho, jestli jedete na podzim nebo na jaře a taky na tom, ve kterém se hlásíte kole. Já jsem si přihlášku podávala v únoru 2018, zprávu o přijetí dostala o měsíc později a jela jsem v únoru 2019. Když jsem se dozvěděla, že mě vybrali, byla to taková "wow" reakce, ale pořád to bylo daleko. Krůček po krůčku a den po dni se to teprve stávalo reálné. Čas ubíhal a pak najednou zbývaly dva měsíce - měsíc - dva týdny. Těšila jsem se a zároveň jsem se neskutečně moc bála.

---

1. Odjezd/příjezd

Měla jsem dva takové asi nejhorší momenty během Erasmu a jedním z nich byla ta samotná cesta tam. Jela jsem v noci a dlouho jsem čekala na letišti. Byla jsem strašně unavená, byla mi zima a bylo mi hrozně smutno, bála jsem se, co mě čeká. A to všechno dohromady bylo docela zlý. Když jsem dorazila na místo a do svého pokoje, nadšeně jsem se zabydlovala a pak jsem začala brečet. Ale já jsem se před tím odjezdem snažila hodně pracovat na tom přesvědčit sama sebe, že to zvládnu a měla jsem vymyšlený, co dělat, když budu smutná, a tak to nějak šlo. Když si vzpomenu na ten první den a jak mi to přišlo, že to bude hrozně dlouhý až nekonečný, chce se mi sobě samotné smát.

2. Nadšení

Seznámila jsem se s lidma, měli jsme spoustu akcí, poznávala jsem Antverpy. Začala škola a já byla první týdny nadšená a říkala si, jak mě všechny ty předměty baví (spoiler alert: to mi po ty další měsíce úplně nevydrželo). A jak se říká o Erasmu, že to jsou pořád jen samé párty, tak první týden to opravdu byla jedna velká párty, každý den něco. Neměla jsem ani čas smutnit, protože se pořád něco dělo a každý večer jsem jen došla domů a unavená usnula.

3. Stesk, smutek

Když tohleto počáteční šílenství trochu pominulo, nastal smutek. Možná by přišel trochu později, ale mně v tom zhruba druhým týdnu přišel ten druhý nejhorší moment. V podstatě jsem se kamarádila se skupinkou holek z našeho domu, a hlavně s jednou z nich jsme si začínaly být fakt blízké, a ony o mě pak nějak ze dne na den přestaly mít zájem nebo jak jinak to říct. A s odstupem času to bylo to nejlepší, co se mohlo stát, protože jsem si pak našla tu nejlepší skupinku na světě, ale v tu chvíli to pro mě byla hrůza, protože jsem se cítila úplně sama mezi stovkama lidí, kteří už tam měli úžasný přátele, a já jen seděla na pokoji (přesně to, čeho jsem se obávala) a začalo mi být neskutečně smutno.

4. Najití přátelství

Řekla jsem si, že i kdybych si tam nenašla kamarády, aspoň budu mít čas na psaní diplomky a budu cestovat a tak dále. No a snad díky tomu, že jsem se přestala snažit, jsem se pak hned stala součástí té naší skupinky. Ono ten pojem "Erasmus family" zní jako klišé, ale během těch několika měsíců se z nás opravdu stala rodina. Trávili jsme spolu večery, jedli spolu, učili se spolu, jezdili na výlety a mluvili úplně o všem. A já jsem se cítila šťastná, protože můj Erasmus začal být takový, jaký jsem si přála.

5. Krize

Ale samozřejmě to nebylo až do konce ideální. Myslím - a to není vůbec nic proti těm lidem, co za mnou přijeli - že každá návštěva mě malinko rozhodila, dva týdny v dubnu doma mě rozhodily hodně. Když jsem se pak vrátila, připadaly mi Antverpy škaredý, Belgičani nepříjemní, škola nudná. Jen ti moji kamarádi byli pořád skvělí. Ale tak dva týdny po návratu jsem počítala dny, které zbývaly, než už pojedu domů.

6. Sžití se

A pak jsem si na to všechno zvykla. Venku bylo krásné počasí, Antverpy rozkvetly a najednou byly tak nějak krásnější. Pořídila jsem si kolo a zamilovala jsem si jezdit tam na něm. Hodně jsme cestovali.

7. Smutek z odjezdu domů

No a protože jsme už od začátku věděli, že to jednou skončí, přišel nakonec taky odjezd. Poslední dva týdny jsem s kamarádama trávila úplně každý den. Přes den jsme se spolu učili, večer šli na jídlo nebo do hospody, navštívili jsme ještě ta poslední města, do kterých jsme chtěli. A to loučení den před mým odjezdem bylo krásný a hrozně smutný zároveň. Těšila jsem se i domů, ale muset říct ahoj lidem, který jsem vídala denodenně a se kterýma jsme se stali tak skvělými kamarády, to bylo moc těžký.