ROZHODNUTÍ, MALÁ I TA VELKÁ.

Většinou jsem to já, kdo říká "tak už se rozhodni!" Když jsem v restauraci nebo kavárně s někým, kdo dlouho váhá a já už si chci konečně objednat. Pokud jde o malá rozhodnutí, tak s tím většinou nemám problém. Když mám chuť na kafe, dávám si capuccino nebo latté. Když mám chuť na čaj, vyhrává zelený nebo nějaký dobrý černý. Když zmrzlina, většinou nějaká ve stylu čokolády nebo pistáciová. Když pizza, nejčastěji sýrová nebo nějaká se šunkou/salámem. Většinou, protože když tam jdu a mám chuť na něco nového, tak je to úplně nepředvídatelné, ale nemívám problém se rozhodnout.

A pak tu jsou ta velká rozhodnutí. Když jsem se hlásila na vysokou, dlouho jsem hrozně moc chtěla do Prahy, ale pak jsem si zamilovala Brno. A to rozhodování mezi Prahou a Brnem bylo náročný, ale pak jsem se rozhodla. A já nevěřím v to, že rozhodnutí musí být vždycky nutně dobrá nebo špatná, jen rozdílná, ale to rozhodnutí jít do Brna bylo to nejlepší, co jsem udělala. Přestože Praha byla dlouho mým snem, i sny se mění a jsem fakt ráda, že jsem se toho nebála, a že teď už pět let žiju v tomhle krásným městě.

Hodně velké rozhodnutí, přestože tohle nebylo (aspoň na první pohled) tak dlouhodobé, bylo jestli jet nebo nejet na Erasmus. Já jsem vždycky milovala cestování a objevování nových míst, ale úplně vždycky jsem tam byla ještě s někým dalším. Když jsem studovala na bakaláři, myslela jsem si, že prostě ne, nepojedu, to není nic pro mě. Ale pak se přibížil skoro konec mého magisterského studia a mně to začalo hlodat v hlavě. Kdy v životě budu mít volnost jen tak žít půl roku v nějaké cizí zemi a ještě dostávat stipendium? A tohle rozhodování bylo snad to největší. Nejvíc jsem se bála odjet od přítele, protože každý říkal a je to opravdu v hodně procentech pravda, že vztahům Erasmus úplně moc nepřeje. Ne, že bych příteli nevěřila a bála se ho tu nechat z toho důvodu, ale věděla jsem, že se mi bude hrozně stýskat, protože jsme byli v podstatě každý den spolu, bydleli jsme spolu a nikdy jsme nebývali bez sebe snad déle než týden. Ale nakonec jsem se rozhodla, něco mi v hlavě říkalo, že to musím udělat, a tak jsem se přihlásila a odjela. A pokud rozhodnutí jít studovat do Brno bylo to nejlepší, tak odjet na Erasmu bylo rozhodně hned druhý nejlepší. Měla jsem strach, ale taky odhodlání a když jsem vystoupila z té své komfortní zóny, tak mi to tolik dalo.

Všem vám děkuju za komentáře k předchozím dvěma článkům a za to, že jste pořád tu, i přes mou dlouhou pauzu, vážím si toho. Dneska bych vás poprosila do komentářů odpovědět dvě otázky:

1) Co by vás zajímalo ohledně Erasmu nebo Belgie?

2) Jaké máte domněnky o nebo názory na Erasmus? Pokud se sejde dost podnětů, dala bych to dohromady a zkusila to nějak okomentovat.