Co pro mě ve 13 znamenala L.Á.S.K.A.

Dneska jsem si tak náhodou vzpomněla na písničku L.Á.S.K.A. od Ewy Farné, a jak jsem si tak pozpěvovala, vyvstala mi s touhle písničkou spousta vzpomínek. Já a Ewa Farna jsme skoro stejně staré a když tuhle písničku nazpívala, bylo jí stejně jako mně právě třináct. Vzpomínám si, když jsme si na lyžáku s holkama hráli na hudební skupinu nazvanou podle počátečních písmen našich jmen a právě tahle písnička byla v našem repertoáru ta hlavní, a možná i jediná. Ani jedna z nás neuměla zpívat, ale vlastně to bylo úplně jedno.

Ale hlavně, ještě více než na naši holčičí kapelu, si vzpomínám na to, jak jsem si tu písničku pouštěla pořád a pořád dokola, protože s ní mé třináctileté já neskutečně soucítilo. Měla jsem pocit, že naprosto přesně vyjadřuje to, jak se cítím já. Strašně zamilovaná. S odstupem času se musím smát. Co jsem ve třinácti věděla o lásce? Naprosto nic. Ani v šestnácti ani v devatenácti jsem o ní nevěděla nic. A možná se za deset nebo za dvacet let otočím a pousměju se i nad svým 26letým já a jeho představách o lásce. Třeba jo, kdoví.

Ve třinácti jsem hltala holčičí romány jako na běžícím pásu. Měla jsem období, kdy jsem četla knížku denně. Často jsem zůstávala vzhůru dlouho do večera a smála se nebo brečela nad romantickými příběhy, které jsem četla. Tak moc jsem si přála jednou prožívat takové lásky jaké prožívaly postavy všech těch knih. Hodně jsem taky psala a snad všechny příběhy byly o lásce. Nebo aspoň o té mé tehdejší představě toho, co to vlastně láska je. Trvalo hodně dlouho než mi začalo aspoň trochu docházet, že jsou tady ty příběhy trochu přitažené za vlasy.

Je těžký vybavit si, jak jsem se v tom věku vlastně cítila, přecejen už od té doby uplynulo dalších 13 let. Když si na to teď vzpomínám, přijde mi to strašně nevinný a bezstarostný věk. Takový, že ještě nic nevíte o životě, ale vlastně je to hrozně fajn. Ani za nic bych se do toho věku ale nechtěla vrátit, protože vím, že jsem to takhle úplně necítila a že to kdekdy vlastně vůbec jednoduchý nebylo, vyznat se v tom všem, co se ve vás děje, všechny ty pocity. Ač na to vzpomínám s úsměvem od ucha k uchu, nemyslím si, že je to lehkej věk.

Mimo jiné se ze mě ve 13 jako z jedináčka stala velká ségra. A je tak neskutečný uvěřit tomu, že můj bráška, to miminko, který jsme ještě včera chovali v náručí, bude mít už za půl roku právě 13. Nepřijde vám to, jak plyne čas, někdy strašně zvláštní? Samozřejmě, čas je relativní, ale on je opravdu strašně moc relativní! Na jednu stranu se mi zdá, že byl brácha ještě před chvilkou malý miminko, ale na stranu druhou, je to už tak strašně dávno, co se narodil, že mi přijde, jako bych ho vedle sebe měla celý život. A tak to je se vším.

Myslím, že tenhle článek byl ze všeho nejvíc hlavně pro mě. Takovej vzpomínkovej, trochu nostalgickej, a hlavně po dlouhé době něco, co se mi zrodilo v hlavě a měla jsem pocit, že si hned musím sednout a sepsat si to :)